Díky roční pauze jsem získala nadhled a lépe jsem poznala sebe sama i syna, říká bývalá generální ředitelka
vložila 8.11.2017

Díky roční pauze jsem získala nadhled a lépe jsem poznala sebe sama i syna, říká bývalá generální ředitelka

Seznamte se s Martinou Grygar Březinovou, bývalou generální ředitelkou společnosti Sodexo Benefity, největšího poskytovatele zaměstnaneckých benefitů. Po 10 letech ve společnosti opustila tuto pozici. Patří mezi nejvlivnější ženy českého byznysu. S Martinou jsme se neviděly jeden rok. Je to přesně jeden rok, kdy se rozhodla pro svou roční kariérní pauzu. Začala syna Viktora vyzvedávat dříve ze školky a věnovat se sama sobě. Je stále aktivní mentorkou Odyssey, ambasadorskou festivalu Všem ženám, vede pražský klub Minerva 21 a aktivně spolupracovala s Montessori Institutem. Sešly jsme se s v „Kavárně co hledá jméno“ a povídaly si nad výbornou kávou, kterou obě máme rády. Nyní její roční pauza pomalu končí a Martina se rozhoduje, co dál.

Manažerky na vysokých postech jsou někdy prezentovány jako superženy, které zvládají svoje role bez chyb a nedostatků. Osobně si ovšem myslím, že se spíše ocitnou před náročnou volbou být dobrými matkami nebo se snažit o úspěšnou kariéru. Bylo to tak i u Tebe?

Myslím, že vše není černobílé. Vždycky záleží na okolnostech, které Tě obklopují. Pokud jsou to ty, které Tě podporují v tom, abys zvládala obojí, tak to jde. Nic ovšem není zadarmo. Článkům o tom, jak je vše strašně jednoduché a je snadné zvládat rodinu a práci, prostě nevěřím. Všechno je o trošku jednodušší, pokud máš podporu okolí. Vlastně nejlepší signál Ti dá tvoje dítě, jestli je to v pořádku nebo ne. Důležité je tyto signály poslouchat.

Jaké je být ženou na tak vysokých postech? Je pro Tebe kariéra důležitá?

Ne, pro mě je důležité dělat věci, které mají smysl. Vždycky jsem ráda dělala věci, které měly nějaký zásah a přesah. Nedávno jsem na Let Go prodala nějaké synovo oblečení. Paní, co si jej koupila, se mi pak ozvala. Napsala mi, že jsem jí byla povědomá, ale že si až zpětně uvědomila, od jaké skvělé ženy to koupila. Bylo to milé, ale myslím, že skvělá je každá žena, která dělá to, co ji baví a nemusí řídit firmu.

Co Ti kariérní roční pauza přinesla?

Nejcennější je pro mě získaný nadhled. Člověk se najednou začne dívat na spoustu věcí jinak. Není už v centru dění a stane se z něj spíše pozorovatel. Konečně jsem mohla Viktorka vyzvednout v jednu po obědě ze školky, když o to stál, což dříve nešlo. Najednou jsme měli více času, abychom cestou ze školky hledali brouky, skákali v kalužích, když prší, zašli si do cukrárny nebo na výstavu. Po tomto roce znám lépe i sama sebe a mnohem víc rozumím svému synovi. Za ten rok jsem si taky dokázala stanovit hranice. Teď přesně vím, co ještě dovolím a co už ne. Nejen vůči sobě, synovi, v podstatě vůči čemukoliv. A díky tomu se i cítím svobodněji.

Napsala jsi článek Výchova kluků v Čechách pro časopis Žena a život. Píšeš v něm mimo jiné, že syn Viktor navštěvuje Montessori školku. V čem se tato školka liší od ostatních?

Navázala bych ještě jednou na angličtinu. Liší se v tom, že ho vychovává pro samostatný život. Heslo Montessori vzdělání je: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Děti se tady odmalička umí samy oblékat, nasvačit a umí spoustu věcí, s kterými by jim v běžných školkách pomáhaly učitelky. Děti tam třeba nemají hračky, ale pomůcky, které je rozvíjí ve všech oblastech. Když se Viki vrátil zpátky po prázdninách do školky, tak mi říkal: „Dnes byl super den. Bavily mne práce, které jsem dělal ve školce.“ Moc bych si přála, aby mu to vydrželo i do dospělého života. Chtěla bych, aby byl zvyklý na to, že ho práce naplňuje. Teď například začíná sám s matematikou a psaním a baví ho to. V Montessori prostředí je vedený k zodpovědnosti a k respektování pravidel. Zároveň má možnost volby a je respektován a respektuje ostatní. I kdyby v Montessori škole už dál nepokračoval, tak od ní dostal do života skvělý základ.

Spolupracuješ s Montessori institutem. Co tato spolupráce obnáší?

Letos v létě byl v Praze Mezinárodní Montessori kongres, kterého se účastnilo skoro 2 tisíce lidí ze 70 zemí světa. Měla jsem možnost využít kontakty, které z byznysu mám a pomoci s PR a organizací. Pro mne bylo zase objevné vyzkoušet si to, jak funguje neziskový sektor. Montessori mám i díky kongresu „pod kůží“. Věřím v Montessori myšlenku a přála bych si, aby se Montessori přístup dal rozšířit i do klasických školních osnov. Hlavně proto, že Montessori děti vede ke kreativitě, komunikaci, spolupráci, samostatnému myšlení a připravuje děti na svět, jaký bude.

Vím, že cvičíš hormonální jógu. Co se Ti zlepšilo, když jsi ji začala cvičit?

Začalo to pragmaticky. Některé z mých kamarádek začínají mluvit o přechodu, což mne do jisté míry děsí. Tím, že jsem měla dítě na dnešní dobu docela pozdě, tak je pro mne důležité, abych byla fit a zvládala jeho tempo. Líbí se mi taky, že to můžu cvičit doma. Taky není na škodu mít tělo nastavené v rovnováze.

Jak se udržuješ jinak v kondici?

Kromě hormonální jógy dodržuji základy stravování podle metabolic balance. V létě jsem hodně chodila, třeba limit 10 000 kroků jsem dala už za dopoledne. Viki rád běhá a je strašně rád, když běhám s ním. Mít malé dítě je kondiční trénink sám o sobě.

Jaká je tvoje oblíbená kuchyně?

Není to jen jedna kuchyně, z každé kuchyně si beru něco. Z asijské kuchyně mám ráda thajskou, korejskou a indickou kuchyni. Nejlépe jsem se najedla například v Libanonu. Manžel kamarádky z Kanady je poloviční Ital. Ten říká, že má rád simple food. V zásadě s touto filosofií souhlasím. Mám ráda, co sama zvládnu v rozumném čase připravit a ještě mi to chutná.

Vaříš ráda?

Vařím ráda. Od té doby, co se narodil Viki, se ovšem snažím, abych jídlo připravila rychle.

Tvůj gastronomický zážitek, na který nemůžeš zapomenout?

Mám spojené jídlo, hlavně s tím, s kým ho jím. Když ho jíš s tím správným člověkem, tak i suchý rohlík na pláži je fajn.  Jednou jsem díky Lindě Vavříkové z firmy Allegria měla možnost zažít oběd v oblacích. Výšky mi nevadí, kdežto mému muži ano. Tenkrát mi to neřekl, ale myslím, že jsme si to užili oba.

Tvoje tipy na oblíbené restaurace?

Sice to není restaurace, ale mám ráda kavárnu Kavárna co hledá jméno. Líbí se mi, že tyto prostory jsou úplně jiné. Vypadá to tu trochu industriálně a to mi vyhovuje. Pracovně jsem navštívila spoustu restaurací, kde člověku servírují jídlo v rukavičkách. Osobně však preferuji neformální prostředí s dobrým jídlem. Můžu třeba doporučit restauraci Na Kopci nebo mě baví Cafe Lounge či Pastař. Například restaurace Eska má zajímavý koncept. Ráda experimentuji a minule jsem ochutnala například rizoto s jehličím.

V létě jsi cestovala sama se synem za kamarádkou do Kanady. Jaké to bylo? Co bys vzkázala všem rodičům, kteří se bojí cestovat s dětmi nebo čekají, až jejich děti vyrostou?

Já už jsem s Vikim cestovala loni, ale nebylo to tak pohodové jako letos. Ve chvíli, když mu brali jeho příruční zavazadlo, aby ho dali na scanner, tak začal povyk, že je to jeho a musí mu to okamžitě vrátit zpátky. Když se tak nedělo, začal se ozývat letištní halou. Letos to bylo jiné.  Nechal si všechny věci vysvětlit, a s přehledem zvládl devíti hodinovou cestu. Minulý rok jsme byli u moře. Takový způsob cestování mne moc nebaví, být na jednom místě celý týden.

Pro mě ten letošek byl mnohem zajímavější. My jsme v té zemi skutečně žili. Bydleli jsme v rodině mojí kamarádky. Zažili jsme tak, jak funguje normální život v dané zemi. Myslím si, že si z toho bude tisíckrát víc pamatovat, než když jsme byli jen u moře. Moře jsou všude stejné. Když jsme odjížděli z Kanady, tak strašně trval na tom, že si koupí tričko s kanadskou vlajkou. Ukazuje mi teď každý javorový list nebo mi vypráví, jaké to bylo na Niagarách. Už je v tom správném věku (5 let), aby se to všechno do něj zapsalo. Mě to zase utvrdilo v tom, že je důležité ho posunout v angličtině. Ne z důvodů, že bych byla ambiciózní matka. Pro mě je důležité, aby se v zahraničí domluvil a cítil se dobře.

Jaký máš vztah k cestování? Máš oblíbené místo, město a nějakou vysněnou destinaci? Kam nám doporučíš určitě vycestovat?

Mám pocit, že když jedu někam v Čechách, nedokážu zcela vypnout. V zahraničí nasbírám více inspirace a víc si odpočinu, ale ráda se vracím domů.

Mám i místa v zahraničí, kam se ráda vracím. Z měst je to třeba Istanbul, Řím, New York, Paříž či Dublin. Nejvíc je mi ovšem blízká Anglie. Krásné město je Brighton, který je velmi unikátní svojí atmosférou. Najdete tu jednoduché restaurace, kde se dobře vaří, má speciální uměleckou atmosféru a je tam moře. Taky mám moc ráda Irsko. Líbí se mi, jak je to tam všechno krásně zelené. Než se narodil Viki, tak jsem se svojí kamarádkou každý rok navštívila jiné město v Itálii.

Nějakou dobu jsem žila i v Izraeli, kde jsem pracovala na pláži v baru. Byla to pro mne obrovská zkušenost. Naučila jsem se, že člověk se musí k jiným mentalitám chovat jinak, aby dostal „dýška“. Očaroval mne Libanon, kde jsem strávila 2 týdny. Je úžasný v tom, že v jeden den můžete lyžovat nebo jít na pláž. Je mi líto, že Kanada je daleko. Přijde mi fantastická díky lidem. Líbí se mi, jak jsou tu lidé jeden k druhému slušní a otevření. Vždycky jsem chtěla jet na Bali a věřím, že se tam jednou podívám.

Jaký je tvůj životní sen?

Tento rok jsem byla sama za sebe. Rozhodovala jsem se, jak jsem to cítila já. Nebyla jsem ovlivňována tím, jestli se to hodí nebo nehodí. Je to něco, na co si člověk docela rychle zvykne. Přála bych si prožít život tak, že bude v souladu s tím, co chci. Nevím, jestli je to zrovna sen, ale chtěla bych, aby měl Viki pocit, že jsme ho vychovali dobře. Ráda bych dělala věci, které něco pozitivně mění..

Za co nejraději utrácíš?

Díky Montessori kongresu jsem měla možnost poznat úžasné lidi. Jedním ze speakerů byl Paul Gilding (ekolog, bývalý výkonný ředitel společnosti Greenpeace International). Jeho vystoupení mne ovlivnilo. Utrácení za cestování beru, jako že je to normální. U věcí se začínám víc dívat, kolik si jich koupím. Víc přemýšlím teď nad tím, jestli tu danou věc opravdu potřebuji.

V dnešní digitální době, kdo nemá Facebook a Instagram, jakoby nebyl. Jak jsi na tom se sociálními sítěmi?

Facebok mám už hodně dlouho, protože mám spoustu kamarádek v zahraničí. Ze začátku jsem se těmto věcem bránila. Dnešní doba je však digitální. Není tedy možné žít v době, které člověk nerozumí. Myslím, že je to nutnost, aby byl člověk v souladu s tím, co žije. Jsem tedy aktivní na Instagramu, LinkedInu, Facetime, Whats up, jezdím Uberem atd. Jediné, co nemám je Twitter. K tomu jsem ještě nenašla cestu. 

Co bys vzkázala všem, kteří se bojí jít za svým snem?

Bolí to míň, než si člověk může myslet. Je důležité překonat strach a věřit si. Nebát se vlastního života. Jsem přesvědčená o tom, když se vytvoří prostor, tak příležitosti vždycky přijdou.

Prozradíš nám na sebe nějakou osobní věc? (zlozvyk, talent, vlastnost, posedlost, slabost…)

Jsem narozena ve znamení býka. Co určitě platí u mne v tomto znamení je, že dokážu být dlouho trpělivá, ale má to svoje hranice. To se samozřejmě odráží i ve výchově.

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také
Místo, kde můžeš psát a diskutovat (7)
Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
26.11.2017
Zaujimava a inteligt
26.11.2017
Velmi zajímavý článek
26.11.2017
Krásný článek.
26.11.2017
Místo, kde můžeš psát a diskutovat (7)
Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
26.11.2017
Zaujimava a inteligt
26.11.2017
Velmi zajímavý článek
26.11.2017
Krásný článek.
26.11.2017